Beskydmountains - Ondřejník

Stejně jako loni, tak i letos jsme se s Janou rozhodili využít odjezd rodičů na dovolenou do Polska a udělali jsme house párty v Hnojníku. Nechyběli kamarádi ani pivo od Obory. Jak probíhala tato veselejší část akce, pak popsala Jana v jiném článku. A stejně jako loni tak i letos jsem na sobotu připravil výšlap, kterého jsme se zúčastnili všichni a jako bonus se k nám přidala Janina sestřenice Verča. 

Trasu jsem měl pro mě s Janou připravenou již delší dobu s hlavními body Skalka (964 m), Stanovec (899 m) a Ondřejník (890 m) a tak jsem ji využil pro letošní akci. Původní plán začít v Kunčicích pod Ondřejníkem a dojít po hřebeni až Frýdlantu nad Ostravicí nakonec zůstal nezměněn. Verča sice na poslední chvíli navrhovala otočení trasy, což by zaručilo konec trasy pivovaru Ogar, ale k tomu naštěstí nedošlo. Autem jsme se dopravili na nádraží ve Frýdlantu a hezky to vyšlo, že jsme měli asi 40 minut čas na jedno až dvě piva ve zdejší nádražce. Piva bodly a rozhodně zlepšily náladu na palubě.

To až do chvíle, kdy jsme po pár minutách ve vlaku viděli kopce, co nás dneska čekají. Po vystoupení z vlaku se před námi krásně otevřel výhled na první vrchol - Skalku. Její konec se ztrácel v mlze a bylo jasné, že vyšplhat se nahoru nebude zadarmo. A nebylo pro nikoho, ono 500 výškových metrů na 3 a půl kilometrech je už slušná dávka výškových metrů. Tohle stoupání zabralo každému jiný časový úsek, těm nejzdatnějším hodinu, dalším hodinu a čtvrt a někteří po cestě málem vypustili duši. Všichni jsme tak nahoře ocenili lesní bar. Vytáhlo se pivo a všechny zdroje cukru a dalších minerálů, které jsme všichni nutně potřebovali doplnit.

Po odpočinku jsme pak pokračovali relativně pohodovou hřebenovkou přes Stanovec a menší zacházkou přes Suché úbočí až do sedla Ondřejníku. Odtud je to na vrchol asi kilometr a 150 výškových metrů. Každý si zvolil vlastní tempo a nahoře jsme se společně pokochali výhledy. Já jsem do pařezu kousek za výhledem pohodil nachystanou kešku, protože mě bylo líto, že tu je jinak keško prázdno. Cestu dolů jsem pak zvolil trasou, kterou nenajdete v mapách.cz ale v jiných mapách cosi bylo. A tak jsem riskl, že to půjde. Všechny jsem obeznámil s tím, že to bude spíš zvířecí stezka a že se mnou nemusí chodit. V momentě, kdy jsme směrem nahoru míjeli nějakého důchodce, jsem se ujistil, že je tato cesta běžně využívána a že to musí všichni bez řečí zvládnout. Díky ní jsme snad ani ne za deset minut byli u turistické chaty Ondřejník. Zde jsme se lehce osvěžili zdejším pivem a někteří polévkou a pokračovali zbytkem trasy na nádraží do Frýdlantu. A co bylo dál? To už je myslím velmi detailně popsáno v druhém zmíněném článku.