Vánoční Beskydy

Letošní konec roku a i začátek toho dalšího byl ve znamení času tráveném na Slezsku, kdy jsme kolem Vánoc v Hnojníku strávili víc než týden a i celý druhý víkend v novém roce. Zasněžených Beskyd jsme si tedy užili do sytosti. Kolem Vánoc jsme do kopců vyrazili hned dvakrát společně a jeden výšlap jsem si užil sám. Cinklo to přes 50 km šlapání a skoro 2500 výškových metrů, což byl rozhodně ideální způsob, jak si vánoční pochutinami ještě nezhoršit už tak pokulhávající fyzičku a jak odstartovat nový rok, pro který jsme si s Janou slíbili, že něco shodíme.

První výlet jsme směřovali na Javorovy do výšky 1032 metrů nad mořem s mezi zastávkou na Malém Javorovém. Počasí bylo ledové a slušně fučelo a jednoduše jsme aklimatizaci z Brna vzali hodně hopem. Cesta sjezdovkou, na které se před ledovým počasím nemáte kam schovat a na které na krátkém 1.5km úseku nastoupáte brutálních skoro 500 výškových, byla opravdu ostrá. Zdejších místních bláznů, kteří tyto kopce mají jako trénink na bé sedmičku, potkáte cestou samozřejmě hodně. Ono Vás teda budou s hromadou vtipných keců soustavně předbíhat. Tentokrát měla Jana na vrh a já jsem tam málem nechal duši. Čím výš jsme byli, přibýval samozřejmě i sníh a snižovala se teplota. Nahoře bylo už hodně pod nulou. Štěstí bylo, že chata na Malém Javorovém byla otevřená a tak jsme polévku a pivo využili jako možnost proschnout. Zpocený jsem byl totiž doslova až na prdeli a čekala nás ještě dlouhá a mrazivá cesta. Já osobně jsem se jinak v létě relativně pohodovou trasou lehce posunul za hranici komfortu. Potom, co jsme aspoň trochu proschli, jsme pokračovali na hlavní vrchol Javorový, který už je jen o necelých sto výškových metrů dál. Loni jsem tady byl dokonce dvakrát, ale protože tady vznikla nová earth keš, nemohl jsem jinak. Odtud jsme se kousek vrátili a pak spadli asi 150 výškových metrů až k památníku vzniku ČSR. Odtud pak po zamrzlé asfaltce zpátky na Malý Javorový a přes gutské rozcestí po modré zase zpátky dolů k autu. Těch 13 kilometrů bohatě stačilo a oba jsme s Janou byli rádi, že jsme v autě a že nás čeká oběd a odpočinek.

Dal jsem si jeden den regenerace a přesto, že jsem opravdu nebyl v dobré formě a sám v sobě jsem ze svých plánů začal couvat, jsem nakonec využil nabídky Jany, že mě kamkoliv popoveze a pak pro mě zase přijede. Nechal jsem se odvézt do Krásné a obavy jestli se mi do té kosy chce znovu, se rozplynuly ještě před tím, než jsem dorazil na první kopec s názvem Obora ve výšce 709 metrů. Tematicky nemohlo v batohu chybět pivo od našeho oblíbeného pivovaru Obora. Můj cíl byl ovšem vrchol ve skoro 1200 metrech a tak jsem nelelkoval a pokračoval rychle dál, protože čas rychle ubíhal a čekala mě hromada keší. Moc jsem nepočítal s množstvím sněhu, který s každým výškovým metrem přibýval, a já neměl žádný nástroj na sníh. Stoupal jsem po zasněžené asfaltce podél hřebenu, kde jsem sbíral kešky ze zdejší série, což se stávalo čím dál problematičtější a v místech kolem 1000 metrech nad mořem to bylo často i brodění v půl metru sněhu. Cestou se mi střídaly parádní výhledy na Lysou ze všech možných stran. Po chvilce jsem se musel rozhodnout, kterou cestou se vydám nahoru na Travný. Tam jsem chtěl z relativně pragmatického důvodu. Pár let zpátky, kdy jsme na Travný vyšlápli společně se Zdenálem z Morávky, což bylo mimochodem nějakých 800 výškových na 5 kilometrech, jsem tady zapomněl jednu kešku. Poslední neodlovená keška v těchto výšinách v okolí. Pro sběratele keší nad 1000 výškových to byla skoro nutnost. Slunce se začalo ovšem pomalu blížit k obzoru a já věděl, že mám hodinu světla na to, se vyhrabat posledních 200 výškových pod Travný a pak rychle doběhnout dolů zpátky do Krásné. Neměl jsem totiž ani světlo a nechtěl jsem úplně zkoušet, jak moc dobrá je baterka ve Fénixech právě v takové výšce v půl metru sněhu. Kešku jsem našel bez potíží a potkal jsem první lidi za celý den. Ti už běželi dolů a já po chvilce za nimi. V tom množství sněhu to šlo dolů rychle a bylo to spíš lyžování. Vzal jsem to přes Kozlanku, kde jsem zjistil, že mi zmrzla voda a tak jsem do sebe s chutí poslal pivo, které na mě v batohu čekalo. Pokračoval jsem pořád za nosem až zpátky na Přelač, kde už to byl relativně pohodový poslední kus cesty, který nevadil ani za tmy. Janička už na mě čekala a odvezla mě do tepla a k nachystanému pozdnímu obědu. Výhledy cestou, klid ticho a skoro ani noha, to je přesně to, proč to stálo za to.

Tentokrát jsem neměl ani ten den regenerace a další výlet jsme si s Janičkou střihli hned den poté. Pojmenoval jsem ho jako trio turistických chat Kozubová, Slavič a Ostrý. Zaparkovali jsme dole v Kosařiskách a s dobrou náladou a s aktivní debatou, co nás následující měsíce čeká, jsme pomalu stoupali k první chatě na Kozubové, kde bylo v plánu posedět, popít a něco málo sníst. Chata byla plná lidí a pivo od pivovaru Koníček mě opravdu potěšilo. Krásné výhledy na Slovenské hory, parádní slunečné počasí a fajn pívo. Zkusili jsme každý jiné, dali polévku, a protože čas utíkal a cesta nás čekala ještě dlouhá, jsme pokračovali. Další cíl byla další chata a to Slavič směrem přes Babí vrch. Byl to další rest z trasy rok zpátky, kdy jsem na zdejší kešku zase jednoduše zapomněl a minule jsme vesele prošli kolem. Na Slaviči se nic nezměnilo, stále nezkolaudováno, stále zavřeno, takže jsme se nezdržovali a pokračovali zase zpátky kolem Babího vrchu a dál přes Kalužný až na chatu Ostrý. Původně byla v plánu menší zacházka na vrchol Velká Kyčera. Tma se, ale strašně rychle přiblížila a tak jsme ji vynechali a zrychleným tempem pokračovali dál, abych poslední dvě kešky, které byly v plánu, lovil aspoň ve zbytku světla. Bylo jasno, že dolů už půjdeme za tmy, ale tentokrát jsem přibalil aspoň jednu čelovku. Kešky jsem relativně bez potíží našel a chatu Ostrý jsme si už ani nestihli za světla prohlédnout a protože byla slušná kosa, vyrazili jsme po žluté a pak modré zpátky dolů. Cesta to byla nekonečná, ale s krásným západem slunce za zády. Byl to poslední letošní Beskydský výlet a já jsem z legrace prohodil, že letos už Janu tahat na hory nebudu. Jí to teda až tak vtipné nepřišlo, ale slovo jsem dodržel.

Za další dva týdny jsme se do Beskyd vrátili a i tentokrát jsme s Janou naplánovali zasněženou pohádku. Zvolili jsme trasu, kterou jsme společně již šli, jen jsme ji otočili. Do batohu přibyla termoska s teplým čajem a v cíli byl slíbený zase pivovar Koníček, tentokrát přímo v pivovarské hospodě. Tchán nás hodil na samotný konec Komorní Lhotky, kde jsme se hned na parkovišti stavili na horkou medovinu a pak začali po zelené stoupat až k památníku vydání tolerančního patentu. Na Godule už jsme spolu byli a tak jsme tam ani nezacházeli a pokračovali jsme na jih přes vrchol Křivý až na Ropičku. Po chvilce jsme se dostali před stejnou otázku jako minule, zdali se Janičce bude kvůli horobraní chtít zacházet na vrchol Lipí. Tento vrchol, na který vede brutální stoupání, se stal mezi námi lehkým folklórem, protože minule nás skoro rozbrečel a tak jsme ho statečně obešli. Z druhé strany to ovšem nevypadá tak strašně a tak zatím, co já jsem se neúspěšně pokusil o odlov archivky, Janička tento vrchol úspěšně dobila. Já už na něm byl v minulosti a tak jsme se sešli u chaty Kotař a odtud jsme po červené pokračovali dál na Prašivou a pak Malou Prašivou, kde jsme nemohli vynechat fotku s medvědem a dobrý oběd. Tentokrát jsme na luxusní jídlo na této turistické chatě vyzráli, protože už nás čekala pouze cesta dolů a u té člověk může funět klidně s plným pupkem. Minule to byla situace opačná a to bylo peklo. Dole u pivovaru Kohútka, kam jsme se z minulé špatné zkušenosti neměli v plánu se stavovat, se ovšem stala šílená haluz. Potkali jsme se tam s novými přáteli, které jsme poznali na svatbě u nás u Brna a kteří jsou zdejší a byli jsme domluvení, že musíme někdy vyrazit společně. A protože naše Vánoční programy byly dost nahodilé jsme nebyli jsme schopní se domluvit. Osud chtěl, abychom se aspoň na chvíli potkali. Pivovar Koníček jsme si pak nechali na jindy, a protože jsme toho oba měli tak akorát dost, jsme Dobraticemi spěchali na vlak, na který jsme doběhli při jeho příjezdu. Čekat půl hodiny se nám nechtělo.