Válka s mloky

Přesto, že podzim ani zimu zrovna nemusím, hory, ty mají v těchto obdobích svoje jedinečné kouzlo. A tak jsem najednou ochotný počasí odpustit, že je léto nenávratně pryč, dny jsou kratší a všude mlhavo a je potřeba tyto dny přečkat do příchodu jara a tepla. Ne jinak tomu bylo dnes, kdy jsme byli domluvení s kamarádem Víťanem. V plánu bylo společně obnovit T5 kešku, kterou nám s Janou loni věnoval ke svatbě. Strom, na kterém keš někde v deseti metrech visela, se totiž v létě poroučel k zemi a vzal sebou i několik okolních stromů. Na místě to vypadalo, jak kdyby stromy popadaly jak sirky, přitom se bavíme o opravdu mohutných staletých dubech. Během rána se díky čtyřem rukám podařilo kešku bez větších potíží přesunout na jeden z vedlejších stromů a tak nic nebránilo tomu, udělat si předem domluvený výšlap.

Zatím, co v Brně bylo hezky, sotva jsme překonali hranici Moravskoslezského kraje, počasí se zkazilo. Přesto, že radar ukazoval nulovou oblačnost bez mráčků, celé dopoledne poprchávalo a Beskydy překryla mlha. Naše boty byly mokré ještě než jsme vůbec vyrazili. Parkovali jsme v areálu u hotelu Ondráš, stejně jako loni s Janou, když jsme po okolí putovali za dalším svatebním darem. Naše první kroky pak vedly po žluté značce na Medvědí skálu, kde jsme si užili první mlhavé výhledy, odlovili kešku a pokračovali zase dál po Medvědí stezce až na Staškov, kde jsme potkali první lidi. Odtud jsme pokračovali po asfaltu směrem ke skalnímu útvaru Horní Mazák, kam si zašel jen Derek. Já tu byl naposled s Janou. Najdete tu skalnatou vyhlídkou na suťové moře a chatu horolezeckého svazu. Pokračovali jsme po červené přes přístřešek Lukšinec až k Ondrášově jeskyni v PP Ondrášovy díry, kam si Derek relativně zbytečně zalezl. Fandil jsem mu, já bych se tam bez tak nevešel, ale po chvilce jsme zjistili, že keška je u stromu vedle vstupu a lezl tam tedy zbytečně. 

Dalším zajímavým a relativně nečekaným cílem byla Chladná voda. Skryté místo hodně mimo cestu s uměle vykopaným koupací jezírkem, které si tu ve 30. letech minulého století spolu se srubem vybudovali tehdejší skauti. Tak vzniklo tábořiště Slezské lesní školy „U chladné vody“. V dobách míru se zde skauti užívali pobytu uprostřed přírody. V dobách války se pak Chladná voda stala střediskem odboje, kde se skauti setkávali s partyzány. Tematicky pak k tomu zapadá památný kříž a kamennou pyramidou, který najdete na horském hřbetu Ivančena pod Lysou horou, kam mířili naše další kroky. Kříž tu byl vybudován na památku všech Junáků, kteří během II. světové války položili život za vlast.

Tady se naše cesty s Derekem rozcházely. Zatím, co on měl namířeno na vrchol Malchor a pak přes Lysou horu zpátky k autu, já jsem pokračoval neznačenou cestou směrem na jiho východ až do míst, kde o kus níže ze země vyvěrá Jestřábí potok, s plánem sejít jeho korytem dolů do Krásné, kde mě měl Derek vyzvednout. Náhodné čtenáře jistě napadne otázka, proč by někdo něco takového dělal a vlastně i já jsem měl lehké obavy, jak moc dobrý nápad to v tomto období je. Mokré podzimní počasí, dopolední déšť, nedávný zákaz vstupu v celé lokalitě Lysé hory kvůli povodním a vymletý náročný terén, listí a od poloviny mého sestupu vlastně i tma. Pravda, cesta dolů taky nebyla o moc lepší nápad, než jít toto směrem odspodu nahoru, jak bylo původně v plánu. A proč toto vzniklo? Za prvé jsme byli na Lysé hoře za poslední čtyři roky asi čtyřikrát a pokaždé jinou cestou. Ony ty varianty jednoduše dochází a já mám rád nové a nové varianty. Nebudu ovšem skrývat, že se našel šílenec, který v tomto korytě založil sérii keší a vlastně chtěl hráčům Geocachingu tuto variantu cesty ukázat. A já mám rád náročné a originální nápady, takže jsem do toho šel.

Čekal mě něco málo přes kilometr a měl jsem spadnout o skoro 250 výškových metrů. Do tmy jsem měl asi půl hodinu času, což bylo akorát abych překonal nejhorší začátek a zjistil, co mě tady čeká. Po chvilce jsem si na terén zvykl a jednoduše zaujal variantu jít přímo korytem a skákat po šutrech. Okolní svahy zasypané listím a kamením, byly relativně nestabilní a potom, co mi několikrát zapadla noha až skoro po koleno, řekl jsem si, že si raději budu hrát na kamzíka. Celou dobu jsem poslouchat šumění potoku, který se ovšem skrýval o něco níž než já a pouze jsem slyšel, jak protéká pod kamením. Cestou jsem také začal potkávat jednoho mloka za druhým až jsem začal mít strach, že nějakého zašlápnu. Byla to neskutečná romantika, pohoda a absolutně se mi podařilo vypnout a začít relaxovat. Že jsem tady nepotkal živou duši, asi není potřeba vzpomínat. Asi po hodině, kdy už byla skoro úplná tma, jsem měl v ruce poslední keš a mohl jsem se s potokem rozloučit a pokračovat po asfaltce směrem do Krásné. Tady mě čekala hromada světýlek z okolních chat, zasloužené pivo, svačina a další ticho a klid. Pokračoval jsem potmě nočním lesem až do vesnice... tam už mě po chvilce vyzvedl Derek.