Šumavský nomád 2024

Zatím, co kamarád a parťák Franta se poslední rok aktivně zabývá stezkou Českem a měl na letošek nachystané dvě ze tří Šumavských etap, hodně mě to lákalo a měl jsem termín několik měsíců předem v kalendáři. Do poslední chvíle jsem, ale nevěděl, jestli se přidám společně s Janou na méně zajímavou jižní část a půjdeme ji ve čtyřech i s Frantovou ženou, nebo se přidám na zajímavější a lákavější střední část a to nejspíš sám. Nebo taky jednoduše ani na jedno z toho. S Janou máme poslední rok nabouchaný akcemi skoro všechny víkendy a jednoduše moc nejde plánovat dopředu a tak jsem do poslední chvíle nebyl rozhodnutý. Jasný plán se pak začal rýsovat až týden před termínem, kdy jsem věděl, že není důvod se na střední část nepřipojit. A tak jsme začali doma zjišťovat, jak by se Janička mohla někdy v polovině týdne připojit vlakem. Upřímně, na Šumavu se vlakem z Brna dostanete dost těžko, je to cesta na půl dne, ale nějakou variantu s tím, že Janu vyzvednu ve Strakonicích, jsme našli. Vyrazil jsem v sobotu brzy ráno s tím, že na Šumavě strávím celý víkend i následující týden v několika různých variacích. Primární plán byl každý den posouvat dvě auta na další a další pasáž s tím, že střechu nad hlavou mi bude dělat stan na střeše Frantového auta.

V sobotu jsem počítal hlavně na cestu tam, naplánoval jsem si pár keší cestou a stavil jsem se na nejjižnější bod Česka. Hlavní odpolední cíl jsem si pak naplánoval trasu ze Svaté Magdaleny přes zdejší tisícovky, primárně Mechový vrch (1012 m) a Křemennou (1085 m). V rámci toho, že jsem vyrazil až po 14h, protože mě přejezdy trvaly déle, než jsem počítal, jsem si docela mákl. Teplo bylo jako prase a zdejší terén a vlastně i to, že jsou zdejší vrcholy mimo cesty, mě dalo slušně zabrat. Část trasy bylo zoufalé bloudění mezi skaliskama,  mokřadama a v hustém porostu. Nejednou jsem měl pocit, že nejde jít dál. Že není kudy. Vyčerpaný, propocený a unavený jsem se dostal zpátky k autu a popojel na nocoviště, kde už na mě čekal Franta s jeho manželkou a postaveným stanem. Za celý den jsem se najedl a velice brzy zalehl. V noci pršelo.

Neděli jsem měl mít původně také pro sebe a svoje plány, ale nakonec jsme s Frantou našli variantu, jak plány spojit a vyrazili jsme nakonec společně. Hned ráno nám trochu sprchlo a tak jsme chvíli přečkali v autě a pak vyrazili z rakouského Schöneben. Plánem byla hřebenovka po modré a červené směrem pod Plechý. Čekali nás tak kopce Smrčina (1333 m), Hraničník (1280 m) a Studničná (1160 m). Užili jsme si krásné výhledy a hromadu borůvek cestou. Pod Plechým jsme to pak stočili směrem na Novou Pec, kde jsme měli druhé auto. 

Pondělí byl první den putování, které bylo zcela v režii Franty a tedy po trase stezky Českem. Z trasy jsme nakonec umazali výstup z Pece na Plechý, kde jsme s Frantou oba za poslední rok stejně byli a tak jsme ušetřili výškové metry a začínali jsme z Rakouské strany ze Trojstoličníku (1302 m). Pro naší smůlu byla chata zavřená, trochu jsem doufal v pivko, ale museli jsme zamáčknout slzu. Napřed jsme se vydali v proti směru dnešní trasy a tedy směrem na Plechý, kdy jsme přešli vrcholy Vysoký hřeben (1341 m), Trojmezná (1362 m) a přes trojmezí Česka, Rakouska a Německa až na Nad Rakouskou loukou (1373 m), kde jsme to zase stočili směrem na Trojstoličník. Šlo se dobře, je tu relativně dobře udělaná pevná kamenitá cesta. Odtud nás čekalo prudší kamenité klesání po červené turistické přes Rosenauerův pomník a po asfaltce do Nového Údolí, kde se nachází památník železné opony. Ve zdejší hospůdce jsme ochutnali místní pivko a dali si polévku. Po červené jsme pak pokračovali ještě chvíli společně. Já jsem se pak vydal do Českých Žlebů, Franta až do Strážného. A aby to dneska nebyla úplně nuda, cesta, kterou jsem si kvůli keším vybral, byla plná mokřadů a vlastně byla za ohradníkem. Celou cestou jsem tak obcházel nejen mokřady, ale také krávy, které jsem nechtěl příliš dráždit. Trasa procházela bývalou obcí Kamenná Hlava, takže jsem stále míjel různé zbytky kamenných základů budov a moc se mi to tady líbilo.

V úterý jsme pokračovali tam, kde jsme předchozí den skončili, tedy ve Strážném. Dnešní den jsme měli s Frantou společnou pouze část cesty. Začali jsme společným výšlapem na dva odlehlé kopce Obětní kameny (1058 m) a Skalnatý hřbet (1072 m). Kopce jsou to tak zarostlé a mimo cestu, že jsme tu nechali při prodírání smrčinou relativně dost sil. Následně jsme se rozdělili, já jsem pokračoval nekonečnou asfaltkou na Jelení stezce až do Knížecích plání, kde jsem se občerstvil další místní Březí kozou. Nezapomněl jsem menší odbočku na Památník padlým v 1. světové válce, kde se zároveň nachází nejstarší keš okresu Prachatice. Tady jsme se Frantou náhodou potkali, dali menší svačinu a po chvilce společně pokračovali až do Bučiny, kde jsme chvíli poseděli u piva. Následně se naše cesty zase rozdělily. Zatím co Franta pokračoval směrem na Kvildu, já jsem zatoužil po dalších třech kopcích a to Stolová hora (1254 m), Vysoký stolec (1251 m) a Stanová hora (1159 m). Na všech třech kopcích jsou dneska již archivované keše a zdálo se, že by ještě mohly být na místě. A povedlo se najít všechny tři, z čehož jsem měl obrovskou radost. Autem jsem pak popojel směrem na Kvildu, kde jsem měl vyzvedávat Frantu. Cestou jsem se ještě stavil podívat na historický akvadukt. Dvě noci v okolí Kvildy byly opravdu očistec, teploty tady v noci padají k nule i přesto, že je léto a já s tím zrovna nepočítal. Kdo by si taky v létě bral zimní spacák nebo teplé oblečení. Ne nadarmo je, ale Kvilda nejstudenější České město, kde průměrná roční teplota na Jezerní slati činí 2 °C. Ze stanu jsem oba dva dny vylézal zmrzlý, jak hovno.

Ve středu, zatím co si Franta udělal sólo okruh kolem Kvildy a Modravy, já jsem očekával příjezd Jany do Strakonic. Cestou jsem si udělal několik menších procházek za různými cíli. Pár zmizelých obcí, nebo třeba na Chalupskou slať. Prošel jsem si i centrum Strakonic a v šíleným vedru počkal na Janičku. S tou jsme si pak udělali ještě menší zajížďku na Památník bitvy u Sudoměře.

Ve čtvrtek jsme pokračovali v trase po stezce Českem, nově včetně Jany. Vyráželi jsme po červené z Modravy a první naše zastávka byla Tříjezerní slať. Odtud jsme měli namířeno na vrchol Oblík (1225 m), ovšem názory, kterou cestu zvolit se rozcházely. Zatím, co Franta chtěl pokračovat po asfaltu po modré, já jsem chtěl zkusit využít stezku přímo na vrchol. Nakonec jsem vyhrál a cesta to byla pohodová. Ušetřili jsme zbytečný min. jeden kilometr a hlavně hromadu asfaltu. Vrchol nabízí krásné výhledy. Další zastávkou bylo vyhlídkové místo, které nám menší zacházkou jinak padlo do trasy cestou na rozhlednu a nejvyšší vrchol Plzeňského kraje Poledník (1315 m). Byl to pro mě dnešní hlavní cíl cesty, atypická rozhledna, původně radarová stanice. Chvíli jsme si tady odpočinuli, dali si pivo a polévku. Kupodivu tu bylo docela liduprázdno. Po pauze jsme pak menší vracečkou pokračovali k dalšímu ledovcovému Prášilskému jezeru. Odtud nás čekal už jen malý zbytek trasy do Prášil, kde jsme měli jedno z aut. Franta nás pak popovezl zpátky do Modravy, kde jsme si dali oběd ve zdejším pivovaru (mj. nemůžeme doporučit) a menší procházku po zdejší naučné stezce.

V pátek, tedy v poslední den putování s Frantou po stezce Českem, nás čekal nejkratší úsek z Prášil do Železné Rudy. Cestou jsme se zastavili u bývalého kostela sv. Vincence Ferrerského a pak až u jezera Laka.Hlavně proto, že nám cestou začalo pršet, jsme tady nepotkali skoro nikoho. Nebylo to ovšem nic hrozného, takže pláštěnky jsme po chvilce pověsily na batohy. Počasí se ovšem razantně změnilo, padla mlha a teplota šla hodně dolů. Protože nás čekala trasa na Polom (1295 m) mimo značenou cestu s hromadou mokré trávy, po chvilce jsme byli tolik mokří, že nejlepší bylo sundat boty a jít v sandálech bez ponožek. To ovšem člověk nesměl zastavovat, protože by jinak umrzl. Nijak jsme se tedy nezdržovali, cestou pohodili Frantovu finálku kešky a konečně jsme dorazili do Železné Rudy. Tam nás čekalo loučení s Frantou a nás s Janou konečně teplé jídlo, hotel a pro mě po týdnu vytoužená sprcha. Potom, co jsme se dali do kupy, jsme ještě zajeli směrem pod Pancíř a udělali si už jen menší procházku k prameni Řezné, kde najdete skvělou osvěžovnu. DOPORUČUJEME. 

V sobotu jsme s Janičkou využili ubytování hned pod lanovkou na vrchol Pancíř (1214 m) a ušetřili si tak zbytečné výškové metry. Je to jedna z nejstarších jednosedačkových visutých lanovek v Česku a použití je opravdový adrenalinový zážitek. Nahoře na vyhlídce se pak nachází fotografický koutek, který je ozvláštněn otevřenými dveřmi. My jsme pak pokračovali po červené trase přes vrcholy Habr (1203 m) Můstek (1235 m) až na Prenet (1071 m) a Malý Prenet (1006 m). Já jsem toho za všechny ty dny na Šumavě už měl docela dost a tak jsme to otočili směrem zpátky na Pancíř. Bylo jasné, že lanovku dolů už nemáme šanci stíhat a tak jsme před vrcholem uhnuli a přes pramen Úhlavy sešli až dolů do hotelu, kde jsme si sedli na zahrádku a už jen relaxovali.

Neděli, poslední den na Šumavě, jsme využili už opravdu na menší okružní procházku z ubytování a to směrem na Čertovo jezero a zpátky. Bylo to poslední ledovcové jezero na Šumavě na české straně, kde jsme ještě nebyli. Pak už nás čekala relativně dlouhá cesta s jednou zastávkou na kávu a pokec na Vysočině.

A jako bonus, z letošní návštěvy Šumavy vznikl i nápad, jakým způsobem využít moji možnost založit virtuální kešku. Došlo mi totiž, že dohromady s předchozí návštěvou Šumavy jsme navštívili všech pět ledovcových šumavských jezer na české straně. Oproti našim domovským Beskydům je pro nás Šumava specifická hlavně díky vodě. Ať už jsou to mokřady, rašeliniště nebo třeba právě zdejší ledovcová jezera. A protože je voda zároveň oborem povolání Jany, byl výběr místa pro založení virtuálky jasný. Abychom to lehce ozvláštnili, z fotek z návštěvy ledovcových jezer jsme si s Janou udělali pohlednici a kačerům v listingu keše nabízíme možnost si stejnou pohlednici vytvořit také na webu, který jsem vytvořil.