Slavíč (1055 m n.m.)
◴ 1.2024, ✐ Jana, ⛰ Beskydy
Na jeden z lednových víkendů strávených na Slezsku Luky naplánoval výšlap na Slavíč. Po zkušenosti z výletu do Hostýnských vrchů jsme se nepokoušeli tvářit na to, že 20 km ve sněhu bude brnkačka. Ale ani výlet do Hostýnek Lukymu nezabránil naplánovat s velkýma očima velmi podobnou trasu... Já osobně opět výběru trasy z počátku nevěnovala moc pozornosti, (z pro mě do teď nepochopitelného důvodu) jsem si myslela, že to nepotřebuju, že to přece na Slavíči znám... No ve skutečnosti neznám - je to hromada let, kdy jsem tam byla naposled a taky... Byla jsem pouze na turistické chatě, která je z nějakého důvodu o cca 150 výškových metrů níž a přibližně 1 km vzdálenostně dál od vrcholu.
I přes svou neznalost jsem se odvážila Lukymu do naplánované trasy kecat. Z jeho původně 19 km naplánovaného okruhu Dolní Lomná - Slavíč - Dolní Lomná a s nenápadně naplánovanými případnými zacházkami, když by to náhodou dobře šlo, což je Lukyho typický pokus, jak opticky trasu zkrátit a počítá s tím, že v reálu v terénu už na zacházky kývnu, protože najde neskutečné množství inteligentních argumentů. Jsem já svými zásady udělala 15,5 km dlouhý přechod Morávka - Slavíč - Dolní Lomná. Zainteresovala jsem do plánů rodiče, kteří byli tak hodní a ochotní že nás nejdřív ráno svezli autem na Morávku a odpoledne si nás pak vyzvedli v Lomné a jako bonus k tomu všemu pro (nejen) nás sjeli do Kauflandu koupit nakládané mini okurky. Nebylo tedy potřeba plánovat okružní trasu.
Jak už teda bylo řečeno, naše trasa začínala na Morávce odkud jsme po zasněžené a lehce klouzavé asfaltce pozvolna stoupali. S nesmeky na botách se nám šlo pohodově - drželi jsme se v kolejích vyjetých auty a tak jsme se nemuseli brodit prašanem. (Vemte prosím v úvahu, že jsme oba prakticky domestikovaní Brňáci, kteří sníh vidí jen v televizi nebo když jedeme na návštěvu do Beskyd. A tak je pro nás i chůze v 10 cm sněhu zážitek a říkáme tomu brodění se sněhem...). Pod pohrůžkou toho, že se ze mě stane protivná bestie Luky upustil od varianty zkrátit si cestu do kopce po zasněžených stezkách, kterými běhá jenom místní fauna, a které vedou kolmo na vrstevnice, a raději jsme trasu po asfaltu natáhli o dva kiláky a na "čárkované stezky" podle map jsme se vydali až na posledních 150 m stoupání... V tu chvíli to začínalo být pravé zimní dobrodrůžo. Vyjeté koleje od aut zmizely, sněhu bylo nad kotníky a stoupání bylo prudší a prudší.
60 výškových metrů pod vrcholem s neoficiálním názvem Řezačka a na konci "čárkované" stezky jsme se s Lukym rozdělili - on se vydal kolmo do kopců pro kešku a já pokračovala ve stopách srnek dál mírně vzhůru - někde v dáli přede mnou totiž byla další stezka - hřebenovka, která vedla přes ještě dva další kopečky až na Slavíč. Někde tady na těch 300 dálkových metrech jsem zažila největší krizi... Byla jsem sama uprostřed lesa, mimo jakoukoli stezku (oficiální, neoficiální), mrzlo, termosku s čajem měl v batohu Luky a stopy srnek, podle kterých jsem se orientovala najednou taky zmizely... Přemýšlela jsem, jestli to není znamení, když se na tuhle cestu vybodly i ony, zvlášť, když porost keřů přede mnou houstl... Ale hecla jsem to, zatla jsem zuby, zachumlala se do nákrčníku a prodrala jsem se křakama... Stálo to za to. Kousek za nima už byla ta hledaná stezka a dokonce na ni bylo pár lidských stop (sice už trochu zasněžených), ale byly tam!. To bylo dobré znamení - lidi tudy chodí!
Na vrchol už jsem to neměla daleko... Na Řezačce jsem si odklikla první Horobraní a po pár minutách nastalo znovushledání s Lukym. Všechno bylo zase jak má být. Společně jsme si vyměnili dojmy z uplnynulých minut a oba jsme naše zážitky zdramatizovali tak, abychom se vzájemně politovali. Já měla ale jasno... K žádnému dalšímu rozdělení už nedojde... Zatím se nám to nikdy nevyplatilo a já neměla chuť stát se mladou vdovou.
Cesta po hřebeni přes Maminečku (další neoficiální název vrcholu) na Slavíč probíhala docela dobře. Místy jsme se propadali do sněhu až do půlky lýtek nebo po kolena (to záleží koho z nás dvou se na to zeptáte). Na trase ze Slavíče na Balounek (neoficiální název) a vrchol Mizerov to začínalo být zase o něco výživnější než by muselo. Místy byly naváté slušné závěje a po kolena jsem do sněhu začala zapadávat i já. Jak už jsem zmínila, nebyli jsme první, kdo se na přechod těchto vrcholů v lednu vydal a stopy sněžnic těch lidí před námi nám chůzi dost ulehčovaly... I tak nebyla nejpohodovější procházka, ale nenechali jsme se odradit. Měli jsme poměrně silnou motivaci. Po roce a půl slibování jsme totiž měli naplánovanou večeři v Pizzerii u Martina v Řece. A mě vidina špenátové pizzy se slaninou motivovala k pohybu vpředu.
Čas neúprosně běžel a bylo už dávno po 1 odpoledne a já začínala mít hlad. Náš plán: dát si na chatě Slavíč aspoň polévku totiž nevyšel. Chata byla z důvodu rekonstrukce zavřená... Luky se ale aspoň u chaty vyfotil s rolbou a medvědem a pro samé nadšení z výhledu zapomněl na kešku, která se v blízkosti chaty nacházela (naštěstí na to přišel až když jsme byli dávno doma a tak jsme se nemuseli dohadovat o tom, jak blbý nápad je se tam vracet a shodli jsme se na tom, že si tam zajdeme někdy v létě). Protože byl Slavíč (vrchol) nejvyšším bodem našeho výletu, veškeré další kopečky cestou byly už jen drobná zvlnění vrstevnic jako třeba menší zacházka na vrchol Motyková. Po červené a žluté jsme seběhli dolů za nějakou hodinku a půl čistého času.
Celkem nám to zabralo 5,5 hodiny a ta pizza chutnala o to zaslouženěji.
