Přívětivá tvář Hostýnských vrchů

Když jsme do Hostýnských vrchů vydali letos poprvé, a sice v lednu, ukázaly nám tyto kopečky svou temnou tvář a nehostinnost. Pravda je taková, že jsme se tehdy snažili ukousnout trochu velkého sousta. Trasa dlouhá 25-30 km je náročná i v letním období, natož v zimě – ve sněhu a mrazu. A tak jsme v rámci tohoto zimního dobrodružství našlapali „jen“ necelých 11km. Jen pro rekapitulaci, naše tehdejší trasa vedla z Bystřice pod Hostýnem (resp. obce Chvalčov) po červené na Hostýn (735 m n.m.), odtud po modré na Bukovinu (658 m n.m.) a Skalný (709 m n.m.), z něj po zelené na rozcestník Klapinov pod vrcholem Bečka (706 m n.m.), kde jsme přehodnotili naše schopnosti a po červené (respektive po NS Hostýnské vrchy) to seběhli zpět do Chvalčova k autu.

Přestože na mě Luky zkoušel uhrát možnost, že bychom si mohli vyšlápnout znovu i na Hostýn, protože tam tenkrát kvůli počasí pro urychlení nechal všechny kešky keškami, nenechala jsem se ukecat. Vlastně... s nápadem že pojedeme dorazit trek v Hostýnkách jsem přišla já, a tak jsem se cítila jako, že mám hlavní slovo v tom kam všude půjdeme já. Ale on to byl stejně jenom pocit... Nicméně, prosadila jsem si, že na přechod této části Hostýnských vrchů navážeme tam, kde jsme posledně skončili (asice na rozcestníku Klapinov). Cesta po červené (resp. po NS Hostýnské vrchy) z Chvalčova byla poměrně příjemná. Narozdíl od cesty opačným směrem v zimě, bylo tentokrát sucho, a to významně zvyšovalo pohodlnost cesty i přestože jsme šli tentokrát do kopce.   

100 výškových metrů pod kopcem, na kterém je zřícenina hradu Obřany, který jsme tentokrát nemohli vynechat, jsme naznali, že dneska na místních stezkách rozhodně nebudeme sami. 10. srpna se totiž běžel ultratrailový závod Hostýnská osma. V době, kdy jsme my na vrchol Obřany šlapali náš třetí kilometr, běželi (do kopce šli) závodníci nahoru svůj čtrnáctý kilometr. Účastníkům patří všechna čest a uznání – nejen za to jakou mají fyzičku, ale také za to, že nás nikdo skutečně nepropíchl holí, když jsme je v kopci předběhli. A že si to Lukáš dostatečně užíval. Na druhou stranu, cestou dolů nás zase doslova předbíhali oni. Zatímco já osobně jsem se soustředila na každý krok, abych to na prašné a kamenité cestě ustála v trekovkách, účastníci závodu těch 100 výškových metrů seběhli jak nic a přes popadané stromy a větve přehopsali jako kamzíci.

Na rozcestí Klapinov se naše trasa a trasa Hostýnské osmy rozdělila, zatímco oni se vydali na rozcestí doprava na vrchol Pardus (673 m n.m.), my šli doleva na Bečku (706 m n.m.) a u ní po zelené na vrchol U Tří kamenů (748 m n.m.). Já se ten den cítila po prvním velkém stoupání pořád plná sil a tak jsem Lukymu navrhla že zatímco on bude v okolí zelené turistické mezi zmíněnými vrcholy hledat kešky, já si zatím zajdu pro vrchol Na Šarmace (715 m n.m.) – měla jsem to sice asi 1,5 km dlouhou zacházku, ale aspoň jsem efektivně využila čas. Od Tří kamenů jsme v pohodovém tempu pokračovali po zelené po hřebeni k vrcholu Kyčera (757 m n.m.), kde jsme aplikovali něco podobného – já šla na vrchol a Luky pro keše a počkali jsme se na rozcestí Pod Kyčerou. Odtud to už byl jenom kousek k turistickým chatám, kde jsme plánovali drobnou občerstvovací pauzu.

Tady na hřebeni bylo vedro k padnutí a dopředu nás hnala vidina vychlazeného piva a malinovky. Jen jsme se modlili, aby nebylo zavřeno. Naštěstí nebylo a my doplnili potřebné živiny. Před námi totiž byly 2 poslední výrazná stoupání: Čerňava a Kelčský Javorník.

Při příjemném odpočinku v občerstvovnách Na Tesáku mě napadlo, že by bylo hříchem nechat tady ležet bod v Horobraní za vrchol Tesák (725 m n.m.), a tak zatímco si Luky objednal ještě malé pivo, já si vyrazila odkliknout tenhle vrcholek. Abych se zase nemusela vracet zpátky, domluvili jsme se, že se potkáme u paty žluté turistické před stoupáním na Čerňavu (844 m n.m.). Že tenhle kopeček nebude zadarmo nám oběma bylo jasné, už když jsme se na něj dívali v mapě a po dvou pivech a polévce se s plným žaludkem šlo o to hůř. Realita byla prakticky stejná. Taky jsme opět začali potkávat ultratrailisty, jejichž trasa vedla opačným směrem než naše. Ono to ale svým způsobem bylo jedno, protože to, co jsme nastoupali při výstupu na Čerňavu jsme si museli po žluté trase hned pěkně sejít, abychom mohli s velkým úspěchem začít stoupat na rozcestí na vrcholu Jehelník (852 m n.m.). V tomhle úseku to měli závodníci do cíle asi ještě 20 km a my před sebou měli i s výstupem na Kelčská Javorník (865 m n.m.) už jen 5 km.

Na Javorníku jsme si dali trochu delší zastávku a malinko se posunuli na hranu naší komfortní zóny, když jsme si vyšlápli všech 156 schodů až úplně nahoru rozhledny. Počasí nám přálo a my měli nádherné výhledy až na Jeseníky.

Nicméně, už i na nás pomalu začala padat únava, a tak bylo jedině dobře, že už nás čekalo jen klesání přes vrcholy Javorník (803 m n.m.) a Hadí kopec (600 m n.m.). Od Jehelníku až po rozcestí Krškový jsme šli po žluté turistické, po které zároveň vedla trasa závodu. A tak jsme v jednom kuse uhýbali ze stezky, abychom v protisměru běžícím závodníkům co nejméně zavazeli a neničili jim časové průměry. Přesto jsme byli s Lukym oba rádi, když se naše trasy rozešli, protože uhýbat do vysoké trávy a ostružiní nebylo nic co by nás nějak extrémně bavilo.

Od Hadího kopce jsme to vzali zkratkou. A byla to teda pořádná zkratka – stezka pro srnky vedena kolmo na vrstevnice. Naštěstí jsme ji zdolali bez zranění a dlouhodobých následků.

Hostýnské vrchy se v létě ukázaly jako perfektní destinace, kam člověk může utéct od stresu a starostí všedního života. Báječný výlet.
My odtud vyrazili do Hnojníka, kde nás za odměnu čekal bazén a vychlazený pívo.