Okolo Lomné

Historie plánování okružní trasy z/do Horní Lomné přes Malý a Velký Polom sahá až do zimního období, kdy jsme se do této lokality vydali s Janou poprvé. Tehdy jsme z Morávky vyrazili dobít do sbírky další tisícovkový vrchol, ultratisícovku Slavíč s výškou 1055 m n.m., odkud jsme po hřebenovce na červené značce seběhli po žluté do Horní Lomné. Už tehdy

mi bylo jasné, že příště (teď) jen navážeme jednoduše tam, kde jsme předtím skončili. A sice, že z Horní Lomné vyjdeme po žluté zpátky na hřebenovku a po hřebeni přes Malý a Velký Polom zpátky do Lomné. Tuto trasu jsem měl v hlavě již od jara a kvůli různým okolnostem jsme ji asi třikrát zrušili. Většinou z nedostatku odvahy a sil. Nebyl bych to totiž já, kdybych si postupně, jak se trasa odkládala, nevšiml dalších a dalších vrcholů a keší po okolí, kam bych vlastně chtěl a kam by se trasa dala natáhnout, a tak se z původní 20km trasy stala trasa skoro 30km. 

Druhý červnový víkend to ovšem klaplo, přestože okolnosti zase nebyly úplně ideální. Byli jsme na klasické návštěvě u Janiných rodičů v Hnojníku a ona už samotná návštěva u Nováků stačí k tomu, aby se v Janě probudila vlna lenosti a pochybností v důvody, proč na ty kopce se mnou leze. Taky docela tradičně začala koketovat s myšlenkou, že by to vzdala. Za ty dva roky už vím jak s Janičkou pracovat a umím ji přetáhnout zpátky. Zpátky do našeho aktivního sportovně založeného života, pryč od gauče, lenosti a fňukání. Umím v ní probudit tu ješitnost, která jí nakonec nedovolí to odpískat. 

Nutno říct, že jsme ani jeden nebyli v nejlepším fyzickém stavu. Pár dní před víkendem jsem měl na kole kolizi s kolejemi šalin, ze které jsem vyvázl s pár odřeninami pochroumaným kolem a egem. V sobotu jsme si pak oba fyzicky mákli, když jsme rodičům pomáhali na zahradě a se dřevem. A aby toho nebylo málo, kvůli výše zmíněné kolizi se mi v týdnu nepodařilo dokončit druhý kvartál cyklistické etapy Garmin. Tento víkend tak byla má poslední příležitost jak etapu dokončit (zbývalo pouhých 13 km), vzdát to totiž nepřicházelo v úvahu. Samotná vyjížďka měla nějakých 13 km, takže to nebylo nic, co bychom za půl hodinu v pohodovém tempu v Brně běžně nezvládli, ale tady jsme měli k dispozici pouze “retro” kola, které tchán vytáhl po sto letech ze sklepa, a které do onoho sobotního odpoledne pokrývala silná vrstva prachu. Tyhle kola dodávaly celé vyjížďce úplně nový rozměr a ani jeden jsme se necítili komfortně a sebejistě. Byla to šílená dřina. Etapu jsem ale úspěšně dokončil.

Nakonec ale nejsme žádné bábovky z Brna a i když jsme se museli vypořádat s velkým množstvím překážek, v neděli ráno jsme na parkovišti v Horní Lomné vystupovali vybavení z auta. Nálada ale nebyla zrovna dobrá. První část cesty jsme se prali s několika démony a Janinou hlavní motivací, která ji nutila jít dál a dál bylo jen to, abych polykal prach vířící se za jejími trekovkami. Takhle zpětně prý na sebe není vůbec pyšná, ale bylo to funkční… 

Na první vrchol Kozí hřbety v nadmořské výšce 986 m, který je ale jinak mimo turistické trasy a chodí tam akorát srnky dávat dobrou noc, jsme se dostali po 2 hodinách a Janička si v tu chvíli uvědomila, že přepálila start. Vypadalo to, že dál je cesta už jen po hřebeni, ale to nebyla úplně pravda, byť se to na mapě tak jevilo. První zacházka, kterou jsem vymyslel byl vrchol Nad Kršlí (1002 m n.m.), který je opravdu lehce přes tisíc metrů a dlouhou dobu nenesl žádný název, a na který dnes již také nevede turistická cesta. Rozhodně, ale stojí za návštěvu. Krásná skaliska, na strmém severním svahu pás mrazových srubů s výškou stěn až 10 m. Úžasný výhled na Lysou horu opodál, hustý les a naprostý klid a ticho. Asi takto by šel tento tisícovkový vrchol popsat. Odtud jsme pokračovali další zacházkou na vrchol Polomka (984 m n.m.), což byla relativně hřebenová pohodička. Při výstupu na Malý Polom (1061 m n.m.), který dnes již také neleží na červené turistické (červená ho jen obchází), jsme se ovšem docela zapotili a rychle pochopili, proč turistická trasa jde okolo. Čuboňov (1014 m n.m.) cestou pak už byla příjemná cesta jehličnatým lesem. Další zacházkou se nám pak stal slovenský vrchol Uhorská (1029 m n.m.), kde se kousek opodál otevřely další krásné výhledy na Lysou horu. Nedaleko tohoto vrcholu jsem pochopili, proč Janička začíná být vztahovačná, protivná a kousavá… Měla hlad. A tak jsem ani chvíli nečekal a na prvním volném prostranství vytáhl z batohu plynový vařič a pustil se do přípravy oběda. Během vaření vody jsem ji opatrně podal cukrovou tyčinku a slíbil ji i právo prvního sousta (nevím co mě napadlo vzít jen jedno express menu). Vrhla se na to jak divá saň a věřím, že v normálním světě by měla k chuti jídla určitě několik připomínek, ale situace byla už tak velice kritická, že ani necekla a baštila co se dá. Tato občerstvovací pauza pak měla kouzelný efekt - z protivné a nebezpečné šelmy se stalo milé koťátko. Oba už jsme, ale byli docela unavení, takže jsme s lidem pokračovali dál, vrátili se na červenou a pokračovali po ní směrem na Burkův vrch. Po chvíli jsme se od sebe na červené odpojili, zatímco ona ona pokračovala dál po turistické červené, já to vzal do neskutečného krpálu po státní hranici. Cesta to byla divoká a plná popadaných stromů. Před stoupáním na už zmíněný Burkův vrch (1032 m n.m.) jsme se zase sešli. Tenhle vrchol byla další brutální stoupačka, kde jsem si i já řekl, jestli nám ty zacházky za to stojí. Ale ano, stojí! Bylo to navíc poslední stoupání dnešního dne. Vysoký Polom jsme totiž z taktických důvodů vynechali a u kaple na Muřinkovém vrchu (978 m n.m.) jsme pokračovali po žluté dolů zpátky do Horní Lomné. Sestup dolů trochu bolel. Prvních pár set metrů byl prudký padák, zbytek už byl po asfaltové cestě. To už jsme věděli, že to máme zase sebou. Smažák, který jsme si v Lomné dali v bistru, byl jednoznačně ten nejlepší za poslední roky… Ale možná to bylo jen tím hladem.